Cesta, jež odbočuje na jih směrem z Mahendrovy „dálnice“ je těsně před hranicemi obklíčena prašným a frenetickým městem s kořeněnou indickou příchutí. Město ze vzduchu vypadá jako podlouhlý sendvič, domy jsou natlačené z obou stran na přímku silnice do půlkruhového tvaru. Žije tu snad nějakých 300.000 lidí, ale kdo ví, nikdo je nedokáže spočítat, nikdo se ani nesnaží, všichni jsou v neustálém pohybu, jdoucí nebo se vezoucí za lepším životem. Jen sem tam unavený rikša odpočívá ve stínu žíznivého stromu a majitelka obchůdku líně odhání mouchy z pytlů s rýží.
Procházím každý den do práce a z práce stejnýma „uličkama“ ale ony jsou pokaždé jiné. Jako bych šel úplně jinou cestou, tak proměnlivé a chaotické jsou denní i noční obrazy malované místními bohy, lidmi i zvířaty. Často se tu smývá rozdíl mezi tím, co je obchod, co dílna a co dům. Skrze otevřená i nedostavěná průčelí jsou vidět činnosti a zaměstnání u nás zapomenuté před dávnými léty. Tu buší kovář do kovadliny, tu žena prosívá rýži v proutěné míse, tady šije krejčí na prastarém šlapacím Singeru nové sáčko. Z domů neustále vybíhají děti a s křikem si hrají s tím, co je k dispozici na ulici. Mládež, dospělí a staří se mísí v neprůhledných trajektoriích. Náklady se přesunují z místa na místo na hlavách, na kolech, na vozech tlačených pouze lidskou silou. Neustálý a nesmírný provoz víří prach a výfuky smrdí. Mezi načančanými barevnými náklaďáky a autobusy TATA se prodírají džípy s deseti lidmi na střeše a deseti, co visí po stranách, motorky a skútry divoce kličkují, zpocení rikšové s hubenýma nohama vezou dámy s deštníky proti slunci, studenti v uniformách s červenými kravatami vezou na kolech domů svoje oblíbené studentky, lidé se tísni na dřevěných koňských povozech jak z 15.století, buvoli ve spřežení se pomalu vlečou s nákladem dřeva či bambusu, traktory s řinčícími vlečkami dopravují obilí do hladových sýpek, pěší se snaží bezpečně přejít silnici a přitom koukají do mobilu… To vše podtrhuje neustálé a setsakra hlasité troubení všech melodií, ale to troubení neznamená jako u nás „di mi z cesty krávo!“ nebo „uhni ty debile, co děláš, měli by ti vzít řidičák, kreténe, fakáč!!!“. Znamená to prosté „jsem tady, projíždím kolem a pokud jsem větší než ty tak klidně pojedu v protisměru…“. Pokud se vůbec o protisměru dá mluvit, protože to někdy vypadá, že všichni prostě jezdí ve směru, kde je zrovna alespoň trochu volno. Všichni to ale berou s bezstarostným klidem, tak to prostě je. Cesta je tu od hlavně pro mne, a jediné skutečně důležité pravidlo je, aby se člověk jakýmkoliv způsobem dostal tam, kam potřebuje. Nejfantastičtějšími účastníky dopravního provozu jsou ale jednoznačně krávy a býci a telata. Stojí v klidu uprostřed silnice a přežvykují nalezené odpadky. Proti nim jede desetkrát větší a dost nebezpečný TATA, ale uhne TATA, ne kráva. Zabít krávu je zločin a ty krávy – ty krávy to ví.
Rutina všedního dne ve městě je prostá a uniformní, i když to tak při pohledu na to komplikované mraveniště nevypadá. Vstát v šest sedm, zažít fungovat, začít žít a pracovat, v deset si dát rýži k obědu, zase pracovat nebo se poflakovat pokud není práce, když se začne stmívat vydat se domů, kde už čekají ženy s rýží k večeři. Poklábosit s rodinou, sousedy, přáteli, pokud je šance mrknout se na film, kde se hodně tančí a zpívá, kde fešácký hrdina zpracovává padouchy ocelovýma pěstma a zkopává jim jejich zločinecké zadky. Nebo na kriket, kterému já zbla nerozumím, ale vím, že nedávno bylo mistrovství světa, a to je velká událost a vyhrála na domácí půdě Indie po 28 letech a to už stojí za ohňostroj. V devět deset jde město spát za černočerné tmy, která přeje hvězdám. Člověku by přišlo, že tohle bude ideální místo ke spánku, v temném tichu a tiché tmě. Pcha! zasmál se bůh rámusu a pustil do ulic psy. Víte jaký rámus dokážou udělat stovky psů, co přes den spí v prachu cest a v noci se pak musí dohadovat o svých záležitostech, nebo si to vyřizovat s plackou měsíce na nebi, nebo se rvát o feny?! Do toho přijdou svatby, tedy ty lidské, ty dokážou člověka opravdu zabavit. Není nic lepšího než si v noci poslechnout trochu proklatě hlasitého indického popu. Svatebčané si totiž vymysleli takovou čertovinu. Najímají si DJs, kteří vlastní takovou speciální káru, je to taková železná konstrukce s dřevěnou podlahou na kolečkách, s úporně předimenzovaným soundsystémem, jež taky často více chrčí než hraje. Tenhle ďáblův vynález partička dorostenců tlačí ulicema města, kolem dokola sem i tam, vizionářsky pokrývají každý kousek ztichlého města, přičemž cosi ryčí do megafonů. A jelikož donedávna probíhala svatební sezóna, měli jsme to potěšení být nepozvanou součástí několika svatebních pouličních veselí každou noc. Sezóna naštěstí skončila, takže svateb ubylo. Zůstávají psi a muezzini v mešitách, začínající denní motlitby v pět ráno, sem tam večírky v sousedství. Nezbývá než obdivovat přizpůsobivost místních, kteří při tom všem nejspíše docela spokojeně a tvrdě spí – nikdy se nestalo, že by někdo šel okřiknout původce hluku a nikdo si ani náznakem nestěžoval. Já spím jen proto, že mám dva parádní špunty do uší, a jsem přesvědčený, že mi doslova zachraňují život, bez nich by se prakticky spát nedalo. Mým nejnovějším nedávným zážitkem (ale mimo město) bylo zvířecí naříkání a pláč mentálně postiženého muže, který celou noc křičel bolestí, prý od zlomené páteře. Takže díky, tobě, cos vynalezl špunty do uší. Přepokládám, že to muselo být po návštěvě Nepálu.
videa na : http://www.youtube.com/user/jurashpasz
fotky: http://www.facebook.com/media/set/fbx/?set=a.10150115983913318.289120.610138317
